Pár let na sobě pracuji. Hm, manžel toto slovo nemá rád. Jako správný chlap se zúčastní jednoho semináře nebo přečte knihu a má naprosto jasno, není třeba na čem pracovat. Má pravdu, ono totiž skutečně není na čem, protože vše dokonalé v sobě máme. Místo práce na sobě to tedy budu nazývat cestou k sobě.
Moje nevědomá cesta k sobě začala již před mým početím a následně dětstvím, kdy jsem měla častokrát pocit, že „sem nepatřím“, že „jsem jiná“, „že mi nikdo nerozumí“. Z nějakého důvodu jsem byla citlivá na pocity druhých, měla jsem vyvinuté jakési radary na nevyslovené a okem neviditelné. Zkrátka to co většina lidí neviděla a necítila, já silně vnímala. Častokrát jsem byla v situacích, kdy jsem testovala druhé, zda-li to tak taky mají a moc jsem si celý život přála potkat někoho „stejně postiženého“. Moje radary byly obzvlášť silné při jakékoli nespravedlnosti, kterou jsem se snažila aktivně napravovat a tak jsem ve škole mívala problémy s chováním, jelikož mi nedalo se neozvat a nezastat se druhých. Buď mne učitelé nenáviděli nebo mne milovali. Ti, co patřili do té druhé skupiny koukali na mne pozitivníma očima.
Pamatuji se, jak jsem ve čtvrté třídě byla já i téměř celá škola svědkem sražení holuba autem. Holub zůstal mrtev uprostřed silnice. S brekem jsem šla a holuba odnesla na trávu a přirozeně provedla jakýsi rituál loučení. Děti se mi smáli. Tenkrát jsem se trochu zablokovala v projevech mých reakcí a emocí s nimi spojených.
V páté třídě jsem začala psát básničky, byly hluboké a neměla jsem je s kým sdílet. Jednou mne načapala učitelka, jak si je píšu o hodině, musela jsem jednu přečíst před celou třídou. Opět se mi smáli a já si nechala vzít zase kus sebevědomí.
Zajímavé je, že jsem nikdy nepociťovala strach cokoli udělat nebo změnit. Když mi situace nevyhovovala, většinou jsem udělala akci k její změně. Nebála jsem se opustit nefunkční a nechápala, jak někdo může v nefunkčnosti setrvávat, ať se to týkalo vztahů nebo práce. Naprosto vyzrále jsem věděla co od života chci a co nechci a nešla jsem pod své nároky. Věřila jsem tak hluboce a život mi dával přesně to, co jsem z hloubi duše cítila, že je to správné a pravé pro mne. Řídila jsem se jednoduchým zákonem „buď všechno nebo nic“.
A tak jsem např. dlouho byla sama. Většina mých kamarádek byly zadané a měly tzv. našlápnuto do dalších etap života. Nechtěla jsem se svých hranic vzdát a ve svých dvaceti jsem potkala přesně stejného člověka jakého jsem si od svého dětství vysnívala. Byl přesně takový a já věděla, že od života můžeme žádat cokoliv, stačí věřit a neslevovat. Z dnešního pohledu ale vím, že jen to nestačí, musíme nejprve milovat sami sebe a být sami se sebou rádi a stát se tou polovičkou, kterou hledáme.
Od života totiž nedostáváme to co chceme, ale to co jsme my sami. A i když se nám stane, že partner nám zrcadlí opak toho, co jsme my sami, i to jsme my, protože vše je spojená nádoba. Nemůžeme od sebe oddělit plus a mínus, jen pokud se pohybujeme méně v extrémních polaritách a jdeme více do středu, můžeme dosáhnout více tzv. souladu s druhými.
- Pokud hledáte partnera, svou drahou polovičku, spřízněnou duši, nejprve se vy sami staňte tou ideální polovičkou, buďte jí v každém okamžiku a buďte jí rádi bez jakékoliv potřeby hledání někoho k sobě. Nikdo jiný k vám totiž dokonale nepasuje, dokud si vy sami nepasujete sami sobě. Ona totiž polovička k vám neexistuje, existuje jen vaše vlastní celistvost, která přitáhne do svého života další celistvost (toho druhého
:) )- Pokud máte někdy pocit, že jste z jiné planety, nevyvyšujte se ani neponižujte, protože každý z nás má svou vlastní pravdu, svůj vlastní pocit. Kdykoli v přítomném okamžiku mám možnost si vybrat, jak budu vnímat své bytí. Mohu si vybrat, zda-li „z jiné planety“ znamená plus nebo mínus nebo neutrál. Důležité je přijmout se a mít se rád.
- Když vám někde nebo s někým není dobře, změňte to. Vždy máte možnost vystoupit z nesvobodné jistoty do svobodné nejistoty
:) Důležité je vědět co vlastně chcete a co nechcete, pak jen odvahu udělat první krok ke změně.Když mi bylo 20 a já se rozhodla po 20ti měsících odjet z UK, kde jsem pracovala nejprve jako au-pair a později jako vedoucí radní hospůdky, opět pro to nebyl sebemenší důvod. S rodiči jsme se hádali celou cestu autem z UK do ČR, jelikož neviděli důvod proč odjet, když moje vízum ještě neskončilo, když mám „svůj byt“ a super placenou práci. Ale jen já sama cítila, že jsem se již naučila co bylo potřeba a začala cítit stagnaci. Naší přirozeností je růst. Pokud mu nedáme prostor, zasahuje tzv. život sám a najde si vždy důvod, jak nás popostrčit. Když ale posloucháme svou intuici, jsme naladěni na sami sebe, své potřeby a pocity a řídíme se jimi (ne jen o nich mluvíme), tak se nemusíme bát, že nám život zasáhne způsobem, který se nám třeba nebude líbit.
- Co říká váš vnitřní hlas? Líbí se vám váš život a vše v něm? Ano! Výborně! Užívejte si to! Ne? Změňte to. Když se jedny dveře zavřou, další se otevřou, jen někdy před nimi bývá pár schodů, to je přirozená cesta růstu – z podhůří stoupáme pomalu k horám.
Podobných pro druhé nepochopitelných změn jsem v životě udělala několik.
No taky byste si mysleli, že jen blázen odejde z úžasně placené práce, s vlastní kanceláří, vysokém postu a častém kontaktu s VIP klienty jako jsou politici, celebrity a různí umělci? Ano, já to udělala, ze dne na den beze strachu, můj vnitřní pocit mne vedl a já se mu podvolila. Vždy jsem ztratila nějakou tu jistotu (jedny dveře zavřeny), ale vždy jsem nalezla nějaký nový obzor, novou možnost posunout se dál (s pokorou) a jinam. Těch pár měsíců v USA bylo fajn, dostala jsem se mezi „pravé“ indiány v Texasu jen protože jsem „náhodou“ zabočila na nesprávnou ulici, do čínské chlípné čtvrti na okraji Manhattanu jen protože jsem na chvíli poslouchala více druhé než sebe, abych se rychle vrátila zase k sobě a svému vnitřnímu naslouchání. Z nekomerčního sektoru jsem se najednou ocitla v tom soutěživém nepřejícném ambiciózním prostředí, kde „nejsilnější“ válcuje a „nejslabší“ odpadá.
- Dnes vím, že není nejsilnější ani nejslabší, je jen rezonance. Buď s námi ladí a my chceme nebo s námi neladí a my nechceme. A když nechceme a nic pro to neuděláme, pak se snadno stane, že tzv. odpadneme.
Během mateřské jsem kromě jiných aktivit začala studovat alternativní školu vědomého rodičovství. Tolik otázek najednou – proč, jak, kdy, kde, co? Odpovědi na ně jsem stále hledala více venku než uvnitř.
- Protože každý z nás má v sobě všechny odpovědi. Buď je slyšíme nebo ne. Ale ještě před tím je „buď v to (v sebe) věříme nebo ne“.
Když se člověk pořád ptá jiných více než sebe a je neoblomný, může život zařídit, aby odpovědi skutečně přišli, ale tak, jak mají, tedy zevnitř. Když si člověk myslí, že když něco chce, že tím ubírá druhým, i toto přesvědčení mu může život často splnit. A já se ptala a ptala a stále si myslela, že jsem sobec, když chci druhé dítě, když dalších xy dětí je bez rodičů. Jak sobecké a nehezké to ode mne je něco takového vůbec chtít. A tak vesmír vyslyšel moje nevědomé nastavení a zařídil to tak, že jsem najednou věděla „všechno“, již se nepotřebovala ptát na cokoliv druhých, protože odpovědi chodily samy bez potřeby slov, zkrátka tam byly, a došlo k uvědomění, že čím více obohacuji svět, tím více mu dávám a ne beru. A energie nového života toto naprosto splňuje. Druhá dcera zemřela! Blesk! Už žádné otázky. Není třeba se ptát, už všechno víš, vše máš v sobě, stačí se otevřít a jít s proudem života. Od té doby VÍM a i VÍM, že i ty a kdokoliv z nás taky VÍ. Je to tak jednoduché, stačí se jen spojit s podstatou bytí, najít cestu k sobě, vidět dary všude a ve všem, protože jsme dokonalé bytosti přírody a jen se pohybujeme na škále mezi mínusy a plusy a přitom by stačilo se pohybovat ve středu. Je to cesta, cesta k sobě, která nám pomáhá se poznat. Čím lépe se známe, tím lépe můžeme znát druhé, tím více si můžeme vědomě vylaďovat náš život a vše v něm. Na naší cestě k sobě se může stát, že poznáme něco, co se nám nelíbí a tam dřímá diamant, tam je ta druhá polarita a pokud ji přijmu, začnou se dít zázraky. Čím více vylaďuji svůj vnitřní svět, tím více si uvědomuji svou celistvost a uvědomění, že všichni jsme jedno a totéž. Já jsem ty a ty jsi já. Nevěříte?
- Dívejte se na druhé jako do zrcadla. Co tam vidíte? Koho tam vidíte? Ano, vždy jen sami sebe. Je to ta nejdokonalejší pomůcka na cestě k sobě. Druzí nám mohou pomoci lépe poznat sami sebe, lépe se v sobě orientovat, lépe vyhlazovat „vrásky“, které se nám nelíbí. Největší nepřítel je nejlepší učitel. Děkujme za to.
(14.11.2013)
