STÁLE SE UČÍM ŽÍT TO, CO MĚ ŽIVOT CHCE NAUČIT

Každý z nás má nějaký svůj osobní příběh, který nás formuje v různých směrech. Díky tomu se může stát, že jsme na něco přecitlivělí, že se díváme na některé věci jinak, protože nás skrze náš osobní prožitek vrací do zkušenosti, kterou jsme prožily nebo byly v životě konfrontovány. Může nás ovlivňovat natolik, že podvědomě reagujeme určitým způsobem na určité vnější podněty. Může nás odpojovat nebo naopak spojovat, může nám pomoci stagnovat nebo naopak růst. Může nás uspat (uzavřít) nebo naopak probudit (otevřít). Může v nás zabřednout nebo se z něj můžeme poučit a něco hodnotného se naučit.

Já osobně jsem se skrze můj osobní příběh, který ve mně nechal zásadní stopy, naučila mnoho věcí, pohledů a pravd, ale nejzásadnější bylo, že jsem se více dozvěděla o sobě. Když vás v životě potká jakýkoliv osobní příběh a zanechá ve vás stopu, která vás formuje, ať chcete nebo ne, víte, že máte dvě možnosti – buď můžete kopat kolem sebe, hledat viníka venku a více a více se oddalovat od sebe samých nebo v tom najít vyšší smysl, záměr, poučení a cestu k sobě.

Co mě osobně naučily mé osobní příběhy? Zde je např. 11 z nich :):

1.      Veškeré odpovědi máš v sobě. Poslouchej, co ti říká tvá duše (intuice) a poslouchej, co ti říká tvé tělo (fyzické prožitky – nemoc versus zdraví, bolest versus příjemný pocit). Ztiš se (meditace) a najdi odpovědi na své otázky v sobě.

2.       Tvé vyšší já chce pro tebe vždy to nejlepší. Když jsi v neustálém spojení s univerzálním zdrojem energie (se svým vyšším já), tvůj život tě povede lehce a ty pocítíš bezpodmínečné přijetí všeho, co zažíváš, potkáváš, všeho co JE.

3.       Bezpodmínečná láska nebolí. Říká se, že láska bolí. Ano, ta podmínečná. Je tu ale jeden druh lásky, který nebolí a to je láska bezpodmínečná. Jakmile začneš bezpodmínečně přijímat sebe se vším všudy, co k tobě patří, budeš schopná ji rozdávat i svým nejbližším a ve tvé přítomnosti ji ochutnají všichni, koho potkáš.

4.       Dovol si věřit v sebe. Někdy není jednoduché nenechat se převálcovat názory, přesvědčení a energií druhých. Ale nezapomeň, že tvůj život budeš žít ty, ne druzí. Stůj si za tím, kdo jsi a buď na to pyšná. Nezapomeň však na pokoru.

5.       Souzení ti nepřinese žádný užitek, i když… Když se ti něco na druhých nelíbí, vždy to říká více o tobě než o nich. Použij to jako pomůcku práce na sobě, ale nesuď to a nedělej závěry. Není tvůj business hledat chyby u druhých, neznáš jejich osobní příběhy.

6.       Srovnávej se pouze sama se sebou. Jaká jsi byla včera a jaká jsi dnes? Jaká jsi dnes, a jaká budeš zítra? To jediné by tě mělo zajímat.

7.       Obohať tento svět o SEBE. V čem spočívá tvá největší radost, co tě rozzařuje, co ti dává křídla, kde se cítíš jistě a co ti jde snadno? Jaké je tvé poslání pro tento svět? Dej mu sebe samou a dovol si zářit do všech stran.

8.       Nežiješ proto, aby ses trápila. Jsou dny, kdy bezdůvodně propláčeš dny. Dovol si odplavit nezpracované emoce jako následky různých bolestí, které nosíš v sobě. Ale nezapomeň, že podstatou tvého života je prožívání radosti, lásky a spojení se sebou i se vším.

9.       Chyby neexistují. Jediný okamžik, který máš a můžeš ovlivnit je TEĎ. Pokud v přítomném okamžiku uděláš rozhodnutí jako reakci na cokoliv v tvém životě a vycházíš ze svého opravdového já, tedy jednáš tak, jak nejlépe dovedeš, není třeba se obviňovat, i když se v budoucnu třeba ukáže, že ses mohla rozhodnout jinak. Nezapomeň se z toho ale poučit a příště se rozhodni tak, jak bude TEĎ zrovna vyžadovat pro tebe (tvé věrné já).

10.   Můžeš cokoliv. Nemusíš nic. Cokoliv si přeješ, můžeš mít, můžeš být, můžeš žít. Cokoliv si přejí (pro tebe) druzí, nemusíš dělat, nemusíš snášet, nemusíš žít, nemusíš schvalovat. Nezapomeň ale, že tvé svědomí je všude s tebou. Neutečeš před ním a neutečeš ani před zákony přírody.

11.   Nauč se říkat ANO a NE. Když víš kdo jsi a jsi napojena skrze vyšší vědomí na všechny moudrosti světa J, tak taky víš, co potřebuješ/nepotřebuješ, co ti dělá dobře/nedělá dobře a co tě obohacuje/ochuzuje. Víš, že síla slova ANO ti může pomoci na cestě k umění přijímat a obohacovat tak svůj život o to, co tě nabíjí. A taky víš, že síla slova NE ti může pomoci na cestě k umění odmítat to, co ti neslouží a nepřidává tvému životu žádnou hodnotu.

Ač mi život nalajnovala tato pravidla tak, že se mnou naprosto ladí, občas se přistihnu, že jsou stále více v teoretické rovině než v té praktické. Každý z bodů jsem měla možnost ochutnat z obou stran – tedy z té výše napsané a z té, kdy jsem dělala naprostý opak. Stále se učím a čím dál více se přibližuji k tomu, abych výše zmíněná pravidla naplňovala i ve svém praktickém životě.

MŮŽU SE USMÍVAT, I KDYŽ MÉ SRDCE PLÁČE

I když se usmívám, neznamená to, že nemám trápení a že neřeším dennodenní situace založených na mých nezpracovaných straších (od slova strach :). Neznamená to, že nemám ve svém srdci díru po ztrátě dcery. Neznamená to, že nepláču, neslzím, nelítostním nebo se nerozčiluji. Neznamená to, že nemám tendence rochnit se v negativních emocích a pak už být jen krůček od ztotožnění se s rolí oběti. 

5.5. to bude 7 let kdy jsem byla konfrontována životem (více zde: http://www.anjeliky.sk/amalka.htm a www.dlouhacesta.cz, www.prazdnakolebka.cz ). Životem, který je dokonalý, moudrý a chce pro nás jen to nejlepší. Životem, kterému buď můžeme důvěřovat anebo proklínat.  Díky této události jsem přijala do svého života tento princip, nezanevřela jsem, ba naopak otevřely se mi, skrze rozšířené vědomí nové obzory, pohledy a pravdy.

Zjistila jsem, že mi moc nejde změnit můj zažitý vzorec chování a že mi nedělá dobře, když mě druzí litují. Paradoxně se občas dostanu do fáze, kdy to potřebuji a kdy si o to neumím říct a jen tajně doufám, že mí nejbližší umí číst mezi řádky. Ve společnosti svých blízkých si dovoluji vyměnit úsměv za skutečnost a sama sobě dovoluji být tím, kým v přítomném okamžiku potřebuji být. Též jsem zjistila, že raději volím radost než zabřednutí ve smutku nebo jiné negativní emoci a že si můžu dovolit nechat své srdce plakat, když to potřebuje a přesto si dovolit vykouzlit úsměv na tváři. Pomáhá mi to na mé cestě k překonání smutných fází života.

Rozhodla jsem se nelpět na negativních stránkách mé minulosti. Rozhodla jsem se nedávat jim moc nad radostným prožíváním přítomných okamžiků.

NIC NENÍ NÁHODA, ALE HRA A ZÁBAVA

Jeden z přírodních zákonů platící pro všechny stejně bez rozdílů říká, že přitahujeme do svého života jen to, co jsme my sami. Tedy všechny ty lidi, situace a události nás potkají jen proto, že jsme to my sami, že na nějaké úrovni spolu ladíme, rezonujeme.

Před tímto zákonem nejde nikam utéct, něco zamaskovat nebo potlačit. Vše co k nám patří, vše vědomé, ale i nevědomé, vše projevující i vše potlačující, vše láskyplné i strachuplné, vše co se nám na sobě líbí i vše co se nám nelíbí, vše o čem víme i vše o čem nevíme… dokud je to naší součástí, setkáváme se s tím v různých podobách ve svém vnějším světě, vnějších prožitcích.

Někdy nám tyto vnější prožitky a vztahy mohou pomoci zjistit, kdo jsme, protože nám jasně ukazují vše, co se v nás odehrává. A ač je to někdy nelehké si připustit, že i to, co se nám nelíbí, je naší součástí, je velmi vhodné si to uvědomit, přijmout a převzít za to plnou zodpovědnost. Jedině tak s tím totiž můžeme začít něco dělat a tak pohled do zrcadel nemusí být v budoucnu vždy stejný.

Až vás příště potká nějaká nepříjemnost, usmějte se na ni nebo lépe řečeno: „usmějte se sami na sebe do zrcadla“. Uvidíte, že už jen ten fakt, že rozeznáte, oč tu běží, že si nebudete stěžovat na všechny a vše kolem, přinese do vašeho života zázraky. Když totiž budete žít v souladu s přírodními zákony, bude vám život sám pomáhat krůček za krůčkem měnit to, co vám již neslouží a co vyžaduje váš osobní růst. Sám vás (skrze vás) bude navigovat, protože budete najednou rozumět, poslouchat a uvědomovat si souvislosti. 

Přestaneme-li věřit na náhody a budeme-li si plně uvědomovat, že náhody neexistují, život se pro nás stane mnohem zábavnější. 

JAK UVNITŘ, TAK VENKU

Taky znáte ten pocit, když něco cítíte, že byste chtěli říct/udělat nebo naopak neříct /neudělat, ale uděláte pravý opak, protože „se to od vás očekává“ nebo se to zkrátka „nehodí“?

Mně osobně to vůbec nedělá dobře, protože kdykoliv to takto udělám, jdu jasně sama proti sobě, proti své autentičnosti, proti svým pocitům. Strach je negativní energie, která člověka dokáže úplně odpoutat od svého skutečného já. Strach nás blokuje, uzavírá, odpojuje od sebe a tedy i od všech kolem. Je ale mazaný, protože v přítomném okamžiku nám přinese pomyslnou úlevu, že jsme v bezpečí, že jsme hezky v té škatulce strachu uzavřeni a nikdo a nic na nás nemůže. A tak si falešně myslíme, že nám vlastně pomáhá. Z dlouhodobého hlediska ale zjistíme, že nás dokáže naprosto oddělit od toho skutečného a podstatného já a obere nás o velkou dávku energie.

Díky zumbě, které mě baví a naplňuje a pomáhá mi rozzařovat se, dokážu být víc a víc sama sebou. Pomáhá mě i mým cvičenkám se otevřít, otevřít se naplno okamžiku, který promlouvá skrze naše tělo, naše emoce, naše projevy. Někdy jsou spontánně divoké, až nekontrolovatelné, někdy naopak vědomě klidnější, držící se při zemi. Ať je to jakkoliv, strach tam nemá své místo a to je úžasný pocit svobody a jedinečné individuální přirozenosti.

Pamatuji se, jak jsem v začátcích svůj styl kontrolovala. Ať to byly kroky (jsou dostatečně ladné, přesné, důrazné?), emoce (usmívám se, tak jak je ode mě očekáváno?), vyjádření (nejsem už moc rychlá, divoká nebo naopak neměla bych teď víc přidat?). Pak jsem přišla domů a cítila se unavená a odpojená. Odpojená od sebe samé, ale i od druhých.  Jakmile jsem však začala přijímat sebe takovou, jaká jsem bez ohledu na to, co je ode mne očekáváno a přijala bez podmínek všechny aspekty mého osobitého vyjadřování a byla více v souladu se svými pocity a svým tělem, a naučila se vypínat mozek, energie po cvičení mi zůstávala a já se cítila se všemi mnohem blíže.

Až budete něco cítit, přijmete to bez podmínek a projevte to přesně tak, jak to budete potřebovat vy a ne ti druzí. Možná se to někomu nebude líbit (ježíš ta, ale vypadá), možná s tím někdo nebude souhlasit (to už trochu s tou rozevlátostí přehání), možná od vás někdo odejde (proč se pořád tak blbě směje), ale podstata našeho bytí je v naladění se na své nitro, svou duši. Čím více na to půjdete přes sebe, tím více budete paradoxně laděni i na druhé a budete zažívat hlubší napojení a vztahy. Čím více na to půjdete oklikou, tedy přes uspokojení představ druhých (to se má, to se nemá, to se hodí, to se nehodí, co by si pomysleli atp.), tím více se bude vzdalovat sami sobě a paradoxně i druhým.  

Pokud se chcete dostat blíž k druhým, nejprve se přibližte sami k sobě.

KDYŽ VÍTE, ŽE SEM PATŘÍTE

Aby člověk dokázal skutečně vidět a ocenit světlo, musí nejprve vědět co je to tma.

Pár slov pro ty, kteří potřebují podpořit, ukotvit, najít své místo na zemi, pro mladistvé, hledající:

„Pokud cítíš, že sem nepatříš, je to proto, že ti nikdo neřekl, jak jedinečný jsi. Každý člověk na tomto světě je výjimečný a má právo být sám sebou. Když jsi sám sebou a neuzavíráš v sobě ventilky, aby tě nikdo nezranil, můžeš svět obohatit o tuto výjimečnost a jedinečnost, o SEBE. Ne vždy s tebou budou všichni souhlasit a souznít, ale to není podstatné. Podstatné je, jak souzníš ty sám se sebou, jak vnímáš ty sám sebe, jak cítíš a jak jsi schopen se otevřít ve svém srdci a tak vést své každodenní situace a činy. Když se uzavřeme, chráníme se před tím, co nás zraňuje, ale zároveň si upíráme i to hezké, co se díky uzavření se, k nám nemá jak dostat. Život stojí za to být otevřen v celé své osobité kráse a nabídnout světu to nejlepší ze sebe. Život tě stvořil, protože sem patříš a protože tě chce přesně takového, jaký jsi! Nestyď se za své velké srdce, nesrovnávej se s ostatními, nepřestaň věřit v sám sebe!“

První pocit, že „sem“ nepatřím jsem zažila v cca 9 letech, když ráno před otevřením školy přejelo před zraky všech čekajících dětí auto holuba. Začala jsem brečet a pro krvavého holuba jsem došla. Vzala ho za nohu a mrtvého položila na trávník. Všichni se smáli, smáli se tak moc, že jsem si tenkrát vědomě poprvé řekla „bože já sem nepatřím, já sem nechci patřit“. Celou událost s holubem trošku zachránila jedna paní učitelka, která mě dávala dětem ve třídě za vzor. Tenkrát jsem byla naštěstí ještě ve věku, kdy jsem v sobě neuzavřela to vše, co jsem byla já.

O dva roky později jsme měli doma zabíjačku. Se ségrou jsme vždy brečely doma a až když bylo prase zabité, šly jsme z povinnosti a donucení pomáhat. V těch 11 letech jsem ale cítila tak velkou bolest z usmrcení zvířete, že jsem začala o praseti psát básničky. Vypisovala jsem se ze své ztráty mého milovaného Lojzy. A když jsem jednou psala své pocity na papír uprostřed hodiny, učitel mě nachytal. Před všemi ve třídě jsem musela básničku přečíst. Opět šílený výbuch smíchu. Tenkrát jsem ventilek dost přivřela. Pamatuji se na ten pocit, kdy se uzavřete a myslíte si, že vás pak už nic nemůže zranit.

Psala jsem básničky, povídky a občas jsem měla pocit, že jsem našla spřízněnou duši, s kterou jsem mohla sdílet své nitro. Bylo to fajn. Vždy jsem se učila dobře, ale z chování jsem měla dokonce i ředitelské napomenutí. Pamatuji se, jak jsem těžce nesla jakoukoliv nespravedlnost. Jako kdybych měla radary na jakékoliv nepravosti, které se ve škole děly. Nemohla jsem to nechat jen tak, vždy jsem zasahovala svým dětským přístupem a někteří učitelé mi dávali tvrdě najevo svou nelibost. Je zajímavé, že se vždy našel někdo, kdo mi můj pocit nepatření na tento svět něčím nahlodal, vyvrátil. Jako jedna paní učitelka, která vždy říkala „ty neposedíš, nepostojíš, pořád někde musíš něco řešit za druhé, ale máš dobré srdce“. Za to jsem jí vděčná. Ono totiž není jednoduché v dětském věku si udržet úctu k sobě, když o vás pochybuje celý svět.

...pokračování příště... :)

NESLEVUJTE ZE SVÝCH NÁROKŮ, PROTOŽE JEDINĚ TAK, SE STANOU VAŠÍ REALITOU

Tato věta mě vědomě doprovází přibližně od mých 15 let. Pamatuji se, jak mě některé z mých kamarádek braly jako naivní holku, která si myslí, že princ na bílém koni existuje. Stále jsem se držela svých představ o mém budoucím muži (představy jsem měla cca od 10ti let), neslevovala jsem, naopak jsem své nároky zvyšovala podle svého osobnostního vývoje. Dnes je to již 16 let, kdy můj vysněný muž na bílém koni je po mém boku. A ač si na něj někdy pozemsky stěžuju, urážím se, hádám se a štěkám, tak ten základ tam prostě je. Tedy mým hlavním posláním tehdy i dnes je „neslevujte, nepochybujte a stane se to součástí vašeho života“.

O pár let později, když mi začaly tikat mateřské hodiny, jsem si jasně představovala své miminko, bylo vnímavé a pohodové. Nepochybovala jsem ani trošku, že by to mělo být jinak. Lezla jsem tím na nervy již stávajícím maminkám J. Když jsem poprvé držela mou první dceru v náručí, už jsem ji znala, věděla jsem, že je to ona a že mi svou vnímavostí a pohodovostí bude ukazovat cestu. Nevím, co jsou to probdělé noci, co je to miminkovský neutěšený pláč. Dodnes mám v sobě tuto jistotu, která ze mě vyzařuje a miminka na to „slyší“ tím, že se v mé přítomnosti nebo v mé náruči uklidní a jsou spokojená. Miluji tuto „práci“ a dokonce jsem jeden čas uvažovala o tom, že budu nabízet služby maminkám, které si neví rady se svými plačícími miminky, že budu na s.o.s. telefonu, přijedu, pochovám, uklidním a předám klidné dítě zpět unavené mamince J. Hlavním posláním je opět jednoduchá síla, která vychází z vnitřního nastavení a tím je „jak si to nastavíš, tak to budeš mít“.

Když jsem ve svých dvaceti vycestovala zpět do USA se svým tehdy budoucím manželem, mě v Seattlu na letišti celní kontrola vrátila zpět do ČR. Tenkrát mě zavřeli do takové malé místnosti, celou mě „prošustrovali“, cítila jsem, jak moje vnitřní napojení slábne. Brečela jsem a přála si jediné „vidět ještě svého muže“. Najednou nastal zlom a moje síla se vrátila v podobě víry, že to dopadne dobře, že svého muže uvidím. Přišla letuška a přinesla mi letenku se zpáteční letenkou. Když mě viděla ubrečenou, objala mě a já v tu chvíli věděla, že to bude dobré. Dodnes mě mrzí, že jsem ji dostatečně nepoděkovala. Její objetí mě tak moc podpořilo a já „věděla“. Za pár minut přišel „letištní úředník“ a řekl mi, že se rozhodli, že mohu v USA zůstat na 2 týdny. Stal se zázrak? Ano, protože jsem v něj věřila. Mým hlavním posláním z této zkušenosti   bylo a je „lidství nás spojuje, láska nás otevírá, blízkost nás podporuje, to vše tvoří skládanku k tomu, abychom znovuobjevili svou vnitřní moudrost, odhodlání, sílu“.

Mám kamarádku, která mě vždy inspirovala podobným nastavením, i když možná v jiných směrech v různých fázích našich životů. Díky ní jsem si uvědomila, že člověk má velice blízko k tomu, myslet si o druhých, že jsou naivními snílky, že „si lžou do kapsy“, zkrátka soudit. A přitom je to jen o tom, že naše témata, naše přístupy, naše cesty jsou různé. Trvá mi dodnes odstraňování těchto soudů. Když to člověk ale dokáže, najednou se vystřelený šíp nemá kam vracet (k vám), najednou jste osvobozeni od soudů druhých lidí vůči vám, najednou víte a nepotřebujete dokazovat, obhajovat nebo vysvětlovat. Moje kamarádka mi pomáhá připomínat si naše schopnosti díky vnitřním nastavením. Díky Kristy J

www.primazumba.cz … radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom …

KAŽDÝ OKAMŽIK NÁM PŘINÁŠÍ MOŽNOST SE OTEVŘÍT ZDROJOVÉ (NABÍJEJÍCÍ) ENERGII

Často mi říkají moje milé cvičenky: „ty nás tak dobíjíš“! Místo skákání dva metry vysoko pociťuji tlak a zodpovědnost.  Já sama se snažím již několik let žít život tzv. zevnitř, tedy snažím se osvobodit od závislosti na druhých v jakémkoliv směru. Snažím se nedávat druhým zodpovědnost za svůj život, dávám ho sobě. Zodpovědnost za druhé nemáme, protože tím by jedna strana svou moc ztratila a druhá ji automaticky nad druhým získala. To není rovnováha, kterou bych chtěla ve vztazích s mými cvičenkami prožívat. Kdo to tak má nastavené, takový vztah není založen na harmonii a svobodě.

Na závěrečných relaxacích a někdy i mimo ně svým holkám připomínám, že pouze ony mají tu moc tvořit a tedy i dobíjet svůj život, sebe. Já jsem pouze prostředníkem, já jim mohu pomáhat se otevřít tomuto procesu tvoření svého života. Přirovnám to k baterce, která je vybitá. Když ji dám do nabíječky a tu dám do zásuvky, tak se za chvíli nabije. Představte si, že vy jste ta vybitá baterka a hledáte formy dobití, tedy různé zdroje energie, které vás podporují, zvyšují vaše vibrace, dávají křídla a tak si najdete např. moji hodinu zumby (nabíječka). Díky tomu, že se dostatečně otevřete energii, která na hodině panuje, zastrčíte nabíječku do zásuvky a pak jen sajete z tohoto zdroje energii, která je pro všechny k dispozici neomezeně. Elektřina je v této podobě radost z pohybu, nadšení, výskání, váš vlastní prožitek daného okamžiku. Takto se můžete nabíjet a získávat potřebnou energii kdekoliv, jakkoliv, s kýmkoliv, aniž byste se odpojili od sebe, od své vnitřní síly a zodpovědnosti.  To, jak silná bude pohonná hmota (elektřina), závisí už jen na každém z nás. Nevzniká pak žádná závislost ať na osobě či činnosti. Je to velmi osvobozující.

DĚKUJI, ŽE MOHU POMÁHAT MÝM CVIČENKÁM SE OTEVŘÍT ENERGII, KTERÁ JE NABÍJÍ. DĚKUJI, ŽE MOHU POMÁHAT MÝM CVIČENKÁM NAJÍT SVOU VLASTNÍ MOC, PROTOŽE TAM KDE JE MOC, TAM NENÍ NE-MOC. DĚKUJI, ŽE MOHU POMÁHAT MÝM CVIČENKÁM NAJÍT CESTU K VLASTNÍ ZODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT. DĚKUJI, ŽE MOHU SVÝM VLASTNÍM PŘÍKLADEM UKAZOVAT, JAKÝM ZPŮSOBEM ENERGII ZÍSKÁVAT A JAKÝM ZPŮSOBEM JI UDRŽOVAT.

www.primazumba.cz …radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom...

PODSTATNÝ JE PRO MĚ DORT, NE JEN TŘEŠINKA NA NĚM

Dáváme děti na různé kroužky – ty, které rozvíjí jejich intelekt (přírodovědecký, vědecký atp.), ty, které rozvíjí jejich hudební talent (hra na hudební nástroj, zpěv atp.) a ty, které přispívají k jejich fyzické kondici (sportovní kroužky). Jistě by se dalo najít spousty dalších kategorií, ale to není hlavním tématem tohoto článku. 

Ať zvolíme jakýkoliv, hlavním záměrem je právě podpora růstu v určité kategorii, na kterou má naše dítě buď talent, nebo naopak tam, kde chceme talent rozvinout (dítě se může naučit rytmu, může se mu zlepšit koordinace, pružnost, kondice atp.). Tento záměr je jistě na předním žebříčku při rozhodování se, který kroužek je pro naše dítě ten pravý.

Většina rodičů však touží po tom, aby nad tímto prvotním záměrem byl ještě jeden stupínek a tím je pocit štěstí, radosti, zkrátka dobrý pocit z toho, že naše dítě dělá přesně to, co ho baví, inspiruje, motivuje. Přejeme si, aby naše dítě bylo šťastné tam, kde tráví svůj volný čas. A pokud to tak není, jsme často rozmrzelí, protože chceme, aby se dítě v tom či onom vyvíjelo. S námi to ladí, ale s dítětem to z nějakých důvodů neladí a my jsme pak na rozcestí.

Chceme své dítě naučit do života, aby svůj volný čas trávilo s tím, s kým se cítí dobře, tam, kde je mu dobře. To není málo, to je zásadní věc pro jeho budoucí život. Pokud naše dítě setrvává někde, kde mu není dobře, učíme ho pravý opak.

Již 6 let aktivně cvičím s dětmi. Pravidelně vystupujeme na různých regionálních a sezónních akcí. Je to super, když děti napilují perfektně kroky a rodiče se pak radují, jak to jejich dítě perfektně cvičí. Málokdo si však uvědomí, že 90 % času, který tráví na pravidelných běžných hodinách zumby, jsou zásadní právě pro jejich dobrý pocit. Těch 10 %, které stráví na vystoupení je „jen“ třešinkou na dortu. Považuji však za stěžejní právě ten dort samotný. Aby byl postaven na těch nejkvalitnějších ingrediencí jako je různorodost a pestrost (děti nepilují pouze jednu sestavu na vystoupení, ale hrají své oblíbené hry, cvičí různé sestavy i nad rámec vystoupení), radost z pohybu a hudby (děti si volí své oblíbené písničky, oblíbené taneční prvky atp.), sebevědomí (děti si jsou vědomi své jedinečné individuální role v týmu), sociální cítění (děti se učí socializovat s dalšími jedinečnými individualitami).

Moc bych si přála, aby děti, které chodí na mé hodiny, měly pocit, že tráví svůj volný čas smysluplně, ať je ten smysl pro ně jakýkoliv. Chci je svou přítomností učit, motivovat, podporovat a inspirovat.

Jsem vděčná za tuto životní výzvu, protože to je zodpovědná úloha, která mě nutí na sobě neustále pracovat. A díky tomu tak mohu neustále zkvalitňovat ingredience, které jsou důležitou složkou dortu. Třešinka na něm pak není tím nejpodstatnějším.

www.primazumba.cz … radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom… …s radostí a s úsměvem, ¨

cvičení si užijem…

REZONANČNÍ KOMUNIKACE

Od malička mě baví o  všem možným filozofovat, nahlížet pod pokličku běžných věcí, situací a témat. Vždy mě bavilo hledat ve všem hloubku, spojitost. Dnes vím, že to není jediná cesta, že je často moc fajn nechat věci jen tak plynout, nešťourat do nich, nekoukat pod pokličku, přijmout jejich přirozenou povrchnost a že v jednoduchosti je krása.

Přistihla jsem se, že mi stále dělá dobře na různá témata diskutovat nebo třeba jen vést svůj vnitřní dialog. Kolikrát se mi v minulosti stalo, že jsem hledala hloubku s těmi, kteří se zuby nehty chtěli držet jen hladiny. Nechtěla jsem uvěřit, že to někomu stačí, že to zkrátka někdo má jinak a snažila se všemožnými způsoby dostat k lidem blíž skrze něco, co bylo o mě a ne o nich.

Člověk se někdy musí spálit několikrát, aby se poučil, a to se týká všech možných situací a témat, které nás dennodenně potkávají. Jak osvobozující pro mě bylo, když jsem přijala fakt, že ne všichni se mnou budou chtít hledat pod hladinou, že ne všichni najdou na mém přístupu pozitivní záměr.

Dlouhou dobu jsem měla růžové brýle skrze které jsem otevírala své srdce s pozitivním záměrem najít hloubku sdílení. Sundání růžových brýlí může totiž hodně bolet. Najednou vidíte reálně to, co je, a vám nezbývá nic jiného než se s tím smířit, přijmout to bez podmínek. Bolí to, ale ve finále se vám hodně uleví.

I z tohoto důvodu jsem v sobě udělala rozhodnutí, že když někomu nebude stačit mělkost tak jako mě, najde si mě. Otevře své srdce jako já a budeme spolu komunikovat v této rovině. Rozhodla jsem se, že budu více psát a šetřit tak svou mluvenou energii a více důvěřovat zákonu rezonance.